Já a mé druhé já

"To je hrůza, co to mé tělo provádí!"

"Ta moje hlava, ta mě jednou umoří!"

"Ty lidi okolo mě, to je samý blbec!"

Jestli se Vám zdá, že sem třetí věta nepatří, tak nemáte pravdu.

Patří.

Jde totiž o to, že to, co se nám nelíbí, nebo to z nějakého důvodu odmítáme, tak se s tím nechceme ztotožňovat. Takže když v důsledku např. nemoci přibereme, tak se na své tělo zlobíme, a pak se zlobíme na svou hlavu a pak se třeba zlobíme na ty lidi okolo, co nám provádějí.

Kdo nebo co je to "mé tělo"?

Jsem to já. JÁ.

Ne něco mimo mě, ale já, je to moje část.

Už jsem tu o tom mluvila, ale dovoluji si zopakovat - odmítat jakoukoliv naši část, i když se nám vůbec nelíbí, je hloupost a hodně si tím ubližujeme.

Často mi připadá, že k sobě a ke svému tělu přistupujeme jako k problému, který máme vyřešit, abychom si mohli odškrtnout cosi a konečně, konečně!, se dostat z kolonky "věčně nespokojený a naštvaný" do kolonky "spokojený, zářící a bohatý". Třeba tím, že konečně začneme kontrolovat své myšlenky (pfff, kdo to kdy zvládnul, tak možná Buddha, ale nevím, nevím), kontrolovat své tělo (povídejte to ženě v těhotenství, která má prapodivné chutě, či pro jistotu není schopná pozřít nic), a kontrolovat lidi okolo (namísto toho, abychom měli zvládnuté a pochopené vlastní emoce a reakce).

Nejdůležitější a klíčové je přestat se oddělovat od jakéhokoliv našeho aspektu, od jakékoliv naší části. Takže neříkat "moje hlava", "moje tělo", ale říkat - já.

To je změna, co?

Takže ne "to moje tělo provádí divné věci", ale "provádím nějaké věci a ani o tom nevím" (třeba). Jenže kdo nebo co mě nutí dělat ty divné věci?

Otázky, samé otázky.

Nikdo a nic. Jediné, co potřebujeme, se plně vrátit do těla. A přestat jej posuzovat a říkat o něm, že se mi na něm cosi nelíbí a že mě moje tělo zlobí.

Není to moje tělo. Jsem to JÁ. Totéž platí o hlavě, o myšlenkách, o naší šikovnosti (či jejím opaku), o čemkoliv. Jakmile se ztotožníme se svými projevy, s největší pravděpodobností se nám podaří se skutečně přijmout a přestat řešit, co moje tělo má nebo nemá.

Buďme rádi, že máme tělo. Je to jediné, co na Zemi máme a díky čemu všechno můžme prožívat. A od této chvíle neříkejme "moje tělo", ale JÁ.