Emoce!
Občas jsem se potkala s názorem, že emoce do práce nepatří, že to prostě nejde! A basta.
No.
Mně na ty konkrétní fakta moc neužije, ale četla jsem knihu, která podrobně vysvětlila, že vlastně rozhodnutí bez emocí neexistuje (budu vděčná za konkrétní název a autora, pokud znáte, tak mi jej napište, díky).
Můj oblíbený František Koukolík říká
"Člověk není rozumná bytost, která má emoce, ale emocionální bytost, která občas myslí."
Dost se s ním shoduji. [Někteří muži se mnou teď možná nesouhlasí. Věřím.]
Nebudu se tu pouštět do učených disputací na téma, jestli se rozhodujeme racionálně, či iracionálně, ale myslím, že výrobci kosmetiky, zeštíhlovacích krémů, hodinek, mobilních telefonů, automobilů a dalších statusových věcí, se teď akorát tiše vědoucně uchechtávají.
Takže vyjděme z toho, že emocionální jsme. Někdo více, někdo méně.
Další názor, se kterým jsem se potkala je, že emoce = nemoce.
No.
Já bych za důležité považovala to "N" na začátku, protože tam podle mě chybí jedno slovo na N. Nezpracované emoce = nemoce. Dneska už sice nevěřím tomu, že si veškeré nemoci způsobujeme sami, ale určitě část z nich ano. Ještě do toho nevidím, ale když zjistím více, podělím se o to.
V tuto chvíli nemoc, potíž, životní karambol, chápu spíše jako lekci, ze které se mám něco naučit. Někdy jsou ty cesty rafinované a někdy přímočaré. Nenabádám k tomu, abychom vše v životě přijímali tak, jak to přichází, ale abychom to přijímali vědomě, s vědomím, že vše má nějaký smysl, a je na mně, co si z toho vezmu.
Zpět k emocím. Věřit tomu, že když nic necítím a všechno zvládám, tak mám emoce pod kontrolou, to není skutečnost, ale konstrukt. Chybou je se ale nechat emocemi (u)vláčet. Stejnou chybou rovněž je si myslet, že "občas upustím páru, a je to dobrý".
Jak z toho?
Vědomě.
Emoce je neovlivnitelná a reagujeme jí na spouštěč, který může přijít zvenčí, třeba nějaké slovo či situace, anebo zevnitř, například ve formě myšlenky či vzpomínky.
Emoce samozřejmě není vždy negativní, člověku se vybaví příjemný rozhovor, úspěšně dokončená práce, hezká situace, a usměje se. Ale když najednou vyskočí "odnikud" nepříjemná myšlenka, anebo nás zvenčí něco rozčílí, potom může přijít negativní reakce, negativní emoce.
Domnívám se, že obvykle na negativní emoci reagujeme tak, že se ji snažíme potlačit, zatlačit do ústraní a vůbec na ni nemyslet.
Nejčastěji se to zřejmě děje s nejvíce nežádoucími emocemi, jako jsou vztek, velké citové pohnutí, škodolibost, ... Něco v nás řekne "ale to přece nesmím cítit, vždyť takový - taková nejsem!". A vnitřní konflikt je na světě. Nejenže si nedovolíme cítit to, co cítíme, ale navíc se za to ještě káráme. Tímto postupem můžeme vytvořit tzv. stínový aspekt. Každý v sobě máme totiž i ty "stíny", ty nehezké části, které neukazujeme.
Onehdy jsem slyšela krásnou definici: "Stín je všechno, o čem si myslíme, že to nejsme." Hamižnost, vztek, agresivita, přecitlivělost, necitelnost, sobeckost, ... O nich jsme se dozvěděli, že do světa nepatří, a hodní kluci a hodné holky je nemají. Takže je často pečlivě skrýváme. Před sebou, před ostatními, a v dobré víře se vlastně přetvařujeme. Mimochodem, na téma stínu jsem zpracovala článek pro předplatitele v členské sekci.
Problém s tímto stínovým aspektem nastane v momentě, kdy takříkajíc bouchnou saze. A my sice tzv. upustíme páru (viz výše), a asi se nám i uleví, ale můžeme napáchat dost velké škody, třeba ve vztazích. Tenhle výbuch může mít různé podoby, od klasického výbuchu vzteku, přes např. kvartální opíjení se, k excesivnímu nakupování, ... Tyhle kompenzační mechanismy nám obvykle pomohou jen krátkodobě, ale dlouhodobě nejsou řešení. Protože sice jsme uvolnili nahromaděné emoce, právě třeba ze stínového aspektu, ale konflikt v nás přetrvává, my se takzvaně kontrolujeme, ale emoce se v·nás dále hromadí za čas nastane opět - a hádejte co? Ano! - výbuch.
Takže mám chodit po ulici a křičet? No možná. [vtip]
Nejlépe je reagovat tak, že si emoci dovolím procítit, ale nenechám ji vzkypět. Hodně nám v tomhle může pomoct to, že veřejně artikulujeme, že se v té situaci cítíme špatně. Například - kolega si z nás "v·dobrém" utahuje v práci. Nevíme už co s tím, reagovali jsme nejdříve smíchem, pak ignorancí, a nic nepomáhá, zdá se nám, že se to stupňuje. Už prostě nevíme a kupodivu v sobě objevíme něco, o čem jsme doteď netušili, že to umíme - máme obrovskou chuť mu jednu vrazit. Vůbec nechápeme, kde se to v
nás bere, a po dalších invektivách už se cítíme naprosto na dně, a špatně, protože kolega je jinak oblíbený, a zdá se, že máme problém s ním jen my. Takže se k dovršení všeho ještě začneme obviňovat.
Jedním z řešení může být, že kolegovi řekneme, že se cítíte opravdu blbě, když se do Vás takhle permanentně naváží a například nabídnete přátelský rozhovor, jestli si chce on s Vámi něco vyříkat. Důležité je, abyste s kolegou jednali na principu Dospělý-Dospělý (viz transakční analýza, na tohle téma chystám článek). Tedy nemanipulovat, nehrozit, ale oznámit, ptát se, komunikovat. Nenechat sklouznout k invektivám, nebýt agresivní, nebýt submisivní. Oříšek, vím. Ale už jen to, že o tomto řešení začnete uvažovat, Vám možná pomůže otevřít ta vrátka. Protože už jen při úvahách o tom, že byste se s kolegou dali do řeči, můžete v těle pozorovat různé reakce, například příznaky stresu. Ale to jen tělo říká to, že uvnitř Vás je něco, co potřebuje pozornost a možná i uzdravení.
Pokud tedy cítíme silnou těžko zvladatelnou emoci
- je potřeba si ji uvědomit,
- nechat kontrolovaně projít
- a pak si o ní v soukromí podumat.
Někdy ale můžou být tyto věci zasuté hlouběji a je třeba se k nim dostávat opakovaně. A tak se nám může protivný kolega zhmotňovat kamkoliv se hneme a pak je třeba se zaměřit na tento svůj aspekt a pracovat s ním. Pokud si s tím nevíte rady sami, a rádi byste využili moje služby, kontaktujte mne.
Fotka z Pixabay.com od Sammy-Williams.