Ego a já

01.04.2021

Ego zdá se je důležitým tématem pro kdekoho. V tomto povídání sdílím své názory a dosavadní poznatky z mé cesty o tom, jak s egem pracovat, co to vlastně ego je a proč je dobré.

Ego je špatné!

Tohle jsem si alespoň zpočátku odnesla z toho, když jsem vlastní ego začala velmi opatrně poznávat. Měla jsem z něj hrůzu, nechtěla jsem s ním mít nic společného. Odmítala jsem, že mě ego vůbec ovlivňuje, nechtěla jsem na něj ani pomyslet.

Věřila jsem dokonce krátce i tomu, že se této svojí části musím zbavit a že pak bude svět sluníčkové místo, kde je všechno v pořádku a já se budu vznášet na růžovém obláčku.

Co byste řekli, fungovalo to? Nefungovalo, jak tušíte.

Tím, že jsem tuto svou část stále odmítala, jsem si zadělávala na dost velký problém, protože jsem si za prvé neuvědomila, že ego není škodič, a za druhé mi nedocházelo, že člověk musí přijímat svou celistvost, tedy i ty stránky, které se mu zrovna nelíbí.

Jasně, to přijímání je chuťovka, ale dá se to. Jestli nevíte jak na to, máte problém se sebepřijetím, některé své části nemáte rádi a nejradši byste je neviděli, nebo ještě lépe zahrabali 2 metry pod zem, tak na tom začněte pokud možno pracovat. Pokud chcete, obraťte se na mě. Něco o tom vím a můžu vás tím procesem provést.

Zpátky k egu. Časem se mi v hlavě objevila následující otázka:

A co to vlastně to "ego" je?

Ego definovat v tuto chvíli nedokáži. Co ale dokáži vnímat, jsou jednak tělesné pocity, kdy z ega jednám, a také momenty, kdy se mé ego cítí ohroženo a jak já potom na toto "ohrožení" reaguji.

Rovněž dokáži vnímat projevy ega u ostatních - pochopitelně, protože trám v oku svém nevidím, to dá rozum!

Projevy ega jsou velmi různorodé. Začnu od těch, kterým možná nebudete věřit, a možná jste se ještě nesetkali s jejich zařazením do projevů ega:

neschopnost vyjádřit své potřeby - např. říct si o zvýšení platu,
neochota vystupovat na veřejnosti, být chválen,
neschopnost věřit sobě a své hodnotě a schopnostem, člověk se neumí správně ocenit, nevěří, že si zaslouží něco lepšího.

Co říkáte? Je to ego, není to ego?

Je to ego. Nezpracované raněné popřené ego. Je normální tyto pocity občas mít, tj. pocit, že není dobře se prezentovat, že není dobře teď začít vyžadovat uspokojení mé potřeby. Ale pokud je to stav trvalý a - teď pozor - komplikuje váš fyzický stav a duševní zdraví, potom je nutné jej řešit.

To je, co?

Další projevy ega si určitě umíte dosadit sami:

statusové záležitosti - velké auto, malý mobil, vysoká funkce,
snaha být středem pozornosti,
víra, že jsem za všech okolností nejchytřejší v místnosti a že všichni si ze mě akorát sednou na zadek,
a nakonec - pocit, že vím úplně přesně, co je pro ostatní nejlepší a nebojím se podle toho jim zorganizovat život. Takové určitě ve svém okolí máte. A pokud je to kombinované s pocitem oběti, že dotyčný/á, když odmítnete nabídku "pomoci", se rozpláče, nebo začne křičet, tak máte manipulátora, gratuluju!

Tohle už zní více povědomě, že? Vědomí vlastní neomylnosti, nezpochybnitelnosti a sebestřednosti, tak je často ego vnímáno. Opět jsou to ale projevy raněného ega, které má potřebu zasahovat a ovlivňovat životy ostatních, ví lépe, jak oni, co je pro ně dobré a řídí jim život.

Dalším příkladem nezpracovaného ega (a to se asi hodně lidem nebude líbit) je prototyp záchranáře - tj. sousedka, která se i po půl roce od sundání sádry motá v naší kuchyni, a najednou zjistíme, že jsme přejali její jídelníček. On to ten člověk nemyslí špatně. On má jen tolik nezpracovaných věcí, které ho nutí neustále pohlížet do své nehezké hlubiny, že utíká k pomáhání okolí. Jinak to neumí.

Ego je dobré!

Vážně?! Jo! A proč? Možná jste si po přečtení předchozích odstavců pomysleli, že nám ego akorát pořádně komplikuje život, a že není o co stát.

Takže - co a proč je na egu dobré a proč ho vůbec máme?

To "proč" je podle mě klíčové.

Věřím tomu, že díky zdravému egu máme zdravé hranice.

Osobně cítím ego vyloženě jako naši vrstvu (např. těsně nad kůží), která nás chrání. V případě, kdy na mě někdo slovně zaútočí, cítím se ohrožena, konkrétně mohu dokonce tento pocit zakoušet fyzicky v okolí solaru plexu (zjednodušeně - okolí žaludku), kde podle některých nauk je sídlo naší životní síly a také ega. Můžete si to vyzkoušet, když si vybavíte příhodu, kdy vás někdo urazil, a je možné, že si uvědomíte slabost či jiný nepříjemný pocit v okolí právě žaludku.

Co jsou to ale ty "zdravé hranice"?

Zdravé hranice lze popsat jako přirozené vnímání sebe sama, kdy nemám potřebu zasahovat do života ostatních a ani si nedám zasahovat do svého života, současně ale jsem otevřený-otevřená možnostem a neodmítám něco jen proto, že s tím přišel někdo jiný, než já.

Zní to jednoduše, a zní to, jako kdybychom to měli všichni zmáknuté, že?

Část lidí určitě. Pro nás tápající a hledající uvádím příklad.

Pozve vás kamarád na pivo, kamarádka na víno, a využije vašeho rozpoložení k nabídce výrobku a nutí vás k okamžitému podpisu smlouvy - šero, nejasno, malá písmenka... Když odmítnete, obviní vás, že jste manipulátoři (mluví o sobě...) a začne v tomto stylu psát na sociální sítě. Vy i přes počáteční šok jste schopni se zdravě k tomu člověku vymezit, vezmete si ponaučení a nijak vás to v budoucnu neovlivní, tedy příště pozvání od někoho jiného na dobrý nápoj neodmítnete - a vida, je z toho pracovní nabídka, byznysová spolupráce či dlouhodobé přátelství. Samozřejmě pachuť chvíli zůstane, za pár let možná cenná lekce a prostě je také o přítele méně, co se dá dělat.

Co všechno se mohlo nepovést

Vy byste neměli zdravé hranice, a abyste "měli klid", podepíšete. Pak se zhrozíte, co se to stalo, s tím člověkem se přestanete stýkat a nadáváte si, že jste "zase někomu naletěli" a že příště už s nikým na pivo nejdete. Tak a basta, teď jsem si to ošéfoval/a, a je to! Na mě si nikdo nepřijde! Jste ranění, nic nebudete dělat, a ať vám dají všichni pokoj. Možná ale cítíte, že v tuto chvíli se uzavíráte možnostem. To ale ubližujete jen sami sobě. Komu tento váš postoj pomůže? Vůbec nikomu. Toho člověka jste nevymezili, a akorát jste ublížili sám sobě. Takže rada zní - neustupovat? Samozřejmě, že ne... Pokud jste naštvaní, tak asi sami na sebe, že jste to dopustili a pokud budete chtít "potrestat situaci" tím, že se stáhnete, nic nevyřešíte. Jenže vy byste rádi potrestali toho, "kdo to zavinil". A to je samozřejmě jak váš kamarád, tak vy sami. Ale kamarádovi je to fuk, ten má další ovečku a sebe stejně stále trýzníte myšlenkami. Takže toto jednání vám zaručeně nepomůže.
I přestože smlouvu podepíšete, a kamarád je zase už jak med, máte smluvní povinnost, např. odebrat výrobky, což se skřípěním zubů uděláte. Výrobky se vám doma zkazí, protože máte strašný vztek, do čeho jste se nechali zatáhnout a nechcete s nimi mít nic společného, akorát vám připomínají vaši prohru. Takže opět přikročíte k potrestání situace, a to tím, že necháte výrobky zkazit, namísto abyste hledali řešení, jak je prodat nebo vrátit. A máte možná pocit jistého zadostiučinění. Ale situace se stejně nezměnila, nepotrestali jste kamaráda, maximálně sami sebe a nic se pro vás nezlepšilo.
I přestože jste byli na kamarádku nekonečně laskaví, podepsali smlouvu, odebrali výrobky, dokonce se vám podařilo na tom neprodělat kalhoty, stane se to, co se dalo čekat - kamarádka vás veřejně zostudí jako mizerného prodejce v uzavřené FB skupině, kam jste povinná se v souladu se smlouvou přihlásit a zvát další. A v tuhe chvíli vám dojde trpělivost, všechno se ve vás vzbouří, vymažete kamarádku z telefonu, opustíte skupinu, odstoupení od smlouvy vyřešíte s právníkem. A dobře se vám dýchá. Pokud se vám povede alespoň v tomto bodě si uvědomit, že na začátku byly špatně nastavené hranice, a něco jako "laskavost, která mi nic neudělá a tomu druhému pomůže", máte (skoro) vyhráno.

Teď už jen zbývá si uvědomit, že zdravé hranice a laskavost nejsou v protikladu. Ale že máme být především a v první řadě laskaví sami k sobě. Jakmile vycítíme, že se nám někdo dere "do naší zahrádky", přestupuje naše hranice, je čas si vzít oddechový čas. Osobně se mi osvědčuje v tomto okamžiku společnou schůzku přerušit - klidně s výmluvou, že mám křeč v noze, a musím si to rozcvičit, nebo obligátní omluva na toaletu, apod. V tu chvíli se vám podaří získat od situace doslova odstup. Zkuste si to nacvičit v bezpečném prostředí, třeba s kamarádem.

A jak tedy na život s egem?

Normálně. Tedy žít svůj život tak, abych nepřekračoval hranice ostatních, a současně si nenechat překračovat hranice vlastní. A stále se vracet vědomě do rovnováhy.

Uvědomit si, kdy mi např. není dobře v něčí přítomnosti a snažit se tomu pocitu porozumět, rovněž si stále uvědomovat, jestli moje pocity ze vzájemné interakce jsou pravdivé a jestli i druhá strana vnímá naši přítomnost stejně, jako my sami.

Vhodný nástroj k práci s egem je sebereflexe ve smyslu vnímání vlastních pocitů. Je potřeba jim porozumět a nezaměňovat je s emocemi. Osobně pocit přirovnávám spíše k intuici, zatímco emoce je automatická reakce na situaci. Emoce je pro mě oproti pocitu rychlejší.

Pokud mám tedy pocit, jak jsem to všem natřel a že jsem úžasný, tak ze mě asi mluví ego. Nebo mám pocit, že se na mě zase zapomnělo, a já se tím užírám, protože prostě nejsem s to se ozvat? Určitě ego!

Další nástroje jsou vědomá diskuse a otevřenost. V případě, že si po několikáté při interakci s určitým člověkem uvědomíme, že naše hranice překračuje, stále po nás chce, abychom se přizpůsobovali, je na čase si s ním o tom otevřeně promluvit.

A nakonec ta nejtěžší část - říct si o zpětnou vazbu a názor blízkému člověku, jak nás vnímá. Třeba se dozvíme, že je pro něj velmi únavné se neustále přizpůsobovat našim časovým požadavkům a proto se už s námi nechce vídat. Nebo naopak nám řekne, že je pro něj nepohodlné, jak neustále necháváme rozhodnutí o tom, co společně podnikneme, na něm. Obě situace jsou příkladem nezvládnutého ega na naší straně. Pozor jen, komu si o tuto zpětnou vazbu říkáme. Mistrní manipulátoři ve vás mohou vyvolat pocit viny, na kterém si vás pak pěkně "povodí".

Ve všech interakcích bychom měli stále usilovat o rovnováhu a využívat k tomu všechny příležitosti.

To nejlepší na konec

Pravda je, že od ega se asi očistit nejde. Co ale jde, je hlídat si, jak velké ego máme. A skutečně stačí si k tomu jen procítit pocit, kam zasahuje energie, se kterou se vyjadřuji. Je menší než já, je součástí mě? Nebo ta energie má snahu zasáhnout celou místnost a přilehlý vesmír?

A to nejdůležitější je se z toho nezbláznit a nebrat to celé moc vážně.